Text: J 1, 1-5.9-18

Bůh se rodí

1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. 2 To bylo na počátku u Boha. 3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. 4 V něm byl život a život byl světlo lidí. 5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. 9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. 10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. 12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. 13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. 14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 15 Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já." 16 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. 17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. 18 Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

"Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a di mezi lid, poznáš, co je živořit z dřiny, uvidíš za den tolik špíny, do smrti nebudeš mít klid." Tato slova se objevují v písni, kterou zpíval významný český herec Jan Werich. Je to volání chudého lidu, který se doprošuje toho, aby král něco dělal z jejich nuznou situací, z jejich hladem a bídou, která je vede k tomu, že páchají různé zločiny, za něž poté končí v žaláři.

Stejně jako ve Werichově písni vyzývá lid krále, aby přišel mezi ně a zakusil, jaké to je být jedním z nich a žít v bídě, podobně čteme o prosbách lidu, aby Bůh sestoupil a učinil něco ze situací, která je trápí. Jsou to smutek, bolest, strach a mnohé jiné. Sami jako křesťané voláme v těžkých chvílích k Bohu, aby zasáhl do naší bezradnosti, ze které nenacházíme východisko.

V našem textu čteme o Králi, který doopravdy přišel mezi svůj lid. Dovídáme se o Bohu, který slyšel nářek svého lidu a vyrazil mu na pomoc. V prvním verši je nám popsán jako ten, který byl již od počátku. Mohli bychom říci, že byl ještě před počátkem. On totiž stvořil čas, prostor, svět… "Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest", píše evangelista. Stejně tak dnes společně vyznáváme (v Nicejsko-cařihradském vyznání víry) víru v Boha, který stvořil všechny viditelné i neviditelné věci. Má nade vším moc, je tvůrcem všeho. Bible nám odkrývá, že vše stvořil svým slovem. Tak to vidíme v první knize celé Bible, tedy v Genesis, kde Bůh toliko poví, ať je něco stvořeno, a tak se také stane. A nyní Jan mluví o tomto Slově, akorát zde vystupuje Slovo s velkým S a nastává revoluce. "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." Slovo, které Jan ztotožňuje s Bohem samým, se stává člověkem, Král opouští své království, aby se stal poddaným. Přichází mezi svůj lid. Rodí se jako malé, nahé dítě, nikoliv v paláci, ale v chladném chlévě mezi zvířaty, v nezáviděníhodných podmínkách, které se na krále nehodí. Nesmrtelný Bůh není ve stáji oblečen do šarlatového pláště a koruny, ale do plenek a smrtelnosti. Bůh a Král, kterého neustále v nebesích zástup andělů chválí a uctívá bude urážen, zesměšňován a popliván. Jaký z toho bude mít zisk? On žádný.

Zní to absurdně. Proč to vůbec dělá? Nač se Bůh a Král veškerého stvoření vzdává všeho, co má? Odpověď je láska. Udělal to z lásky k nám. Boží láska je pro člověka nepochopitelná. Člověk Boha zrazuje a odmítá, místy jej nenávidí. Už v prvním příběhu o lidech v Bibli nacházíme rebelii proti Bohu, když člověk, přestože jej Bůh varoval, porušuje Boží nařízení a dopouští se tak prvního hříchu, který poznamená lidstvo na každé pokolení. Byť člověk věděl, že když tento zákaz poruší, zemře, tak přesto šel proti Bohu. A není to jen o prvních lidech, je to také o nás. I my jsme poznamenáni hříchem prvních lidí. O důsledku narušení Božího obrazu v člověku slyšíme každý den, vidíme jej na každém jednom našem kroku. Dnes a denně čteme, jakých věcí se člověk dopouští. Na Ukrajině probíhá krutá válka, ve které umírají nevinní lidé, mezi nimi ženy a děti. Čteme o různých podvodech na lidech, kteří jsou zranitelní. Když si člověk uvědomí, čeho je člověk schopen, musí se až zděsit, čeho jsme schopni. Když vidíme všechny hrůzy okolo, snad se nám chce až říci, že nedokážeme milovat lidi. Ale přesto vše, co my lidé děláme jeden vůči druhému, ale také vůči Bohu, Bůh nás nikdy nepřestal milovat. Boží láska je naprosto jiná od naší lásky. Nelze ji lidsky pochopit.

Bůh z lásky tedy zanechává své Království, aby vstoupil do lidské bídy hříchu. A když do ní sestupuje, není poznán těmi, které stvořil a do nichž otiskl svou podobu. To jen zdůrazňuje, jak silně hřích narušil vztah člověka a Boha. Hřích donutil člověka zapomenout na jediného pravého Boha a člověk místo toho přijal jiné Bohy: peníze, drogy, ale také vztahy či různé ideologie. Nic z toho mu ale neprospívá a naopak, stahuje jej to hlouběji. Mnohdy tyto skutečnosti neřeší naše problémy. A zcela jistě nepomáhají vyřešit problém hříchu a jeho důsledky. Důsledkem hříchu nejsou jen narušené vztahy, ale také věčné odloučení od Boha. Tak nám to praví i apoštol Pavel, když píše, že mzdou hříchu je smrt. Hříchem jsme viní všichni. Nenajde se nikdo, kdo by si řekl, že vše, co v životě udělal, by se Bohu líbilo. A to jsou právě ty hříchy, jimiž si zasluhujeme trest. Ne vždy jsme udělali vše tak, aby to bylo 100% správně. Jistě každý z nás někdy lhal nebo učinil něco, co dělat neměl.

Bohu není jedno, jak člověk dopadne. Není jako pan král, na kterého slyšíme stížnost ve Werichově písni, kterou jsem citoval na počátku. To, že sestoupil na zem je radikální obrat. Kristus přišel zemřít za nás. V něm vidíme Boha, který je pro nás. To dnes také vyznáváme: "Pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe." Nepřišel na zem jen proto, abychom měli další svátek v kalendáři, abychom mohli utratit peníze, abychom udělali velký úklid a nazdobili naše domy, jak nám to někdy v období Vánoc může přijít. Přišel změnit úděl člověka. Sestoupil, aby oživil lidskou paměť na Něj, jediného pravého Boha. V textu k dnešnímu kázání totiž čteme nejen to, že jej jeho vlastní nepoznali, ale také tato slova: "Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi." Je to nádherné zaslíbení. Ti, kteří v něm poznali Boha, kteří v něm nalezli záchranu, ti mají právo se stát Božími dětmi. Kristus, pravý Bůh z pravého Boha, se nám přišel zjevit. Nebyl to jen nějaký mudrc, filozof, či snad guru. Je to Bůh, který zasahuje do lidských dějin a vše radikálně mění. Švýcarský teolog Emil Brunner k tomu dodává, že kdo v Ježíši poznává pravdu, kdo poznává, že v Něm k nám přišel Bůh sám, v srdci toho člověka nastávají pravé Vánoce. Máte i vy v srdci pravé Vánoce? Máte poznání toho, že Kristus je pravdivým Bohem? Jste jeho dětmi?

V jeho dětech je totiž vždy naděje. "V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." Kdo má život v Kristu a je Božím dítětem, ten má naději i v těch časech, kdy se zdá vždy vše bezradné. Slovy žalmisty: "I když půjdu údolím širé smrti, nebudu se bát, neboť Ty se mnou jsi." Děti Boží jsou dětmi naděje. Za pár měsíců si totiž budeme připomínat, jak slavně Ježíš Kristus porazil smrt při svém zmrtvýchvstání a získal nám věčný život. Je možné, že teď někdo z vás prožívá těžké chvíle a možná pro vás nejsou Vánoce svátky radosti, ale když se podíváme na světla okolo, může to upřímit naši pozornost na to, že stejně, jako ta světla nejsou pohlcena tmou, stejně tak Kristus, naše světlo, není pohlcen tmou smrti a beznaděje. To světlo sestoupilo mezi nás. To, že se Kristus stal člověkem je pro nás ukázkou toho, že Bohu není neznámo naše utrpení, ale naopak, Bůh trpěl stejně jako my. Plakal, když zemřel jeho přítel, cítil bolest, když visel na kříži. Vánoce nás vyzývají k naději a radosti v tom, který sestoupil, trpěl a zvítězil za nás a pro nás. Ježíš, jehož narození si dnes připomínáme přišel, aby nám dal možnost stát se Božími dětmi, které mají naději na věčnou radost.

Drazí bratři a sestry, přátelé, dnes si nepřipomínáme další narozeniny, ale připomínáme si to, že Král celého stvoření sestoupil na zem, aby zachránil svůj lid, aby mu dal naději. Neponechal jej svému osudu, nehleděl jako král v písni na trápení svého lidu, ale začal činit. Kristus nás svým příchodem zve k víře v Něj, a skrze víru smíme čerpat z jeho darů milost za milostí.

Přeji vám, ať vaše Vánoce jsou svátkem poznání Boha, který se stal člověkem, ať jsou svátky světla, které poráží temnotu, ať jsou odrazem do naděje, kterou v plnosti smíme nalézt v tom, který z nebes přišel mezi nás. Amen.