Zacheus a krása evangelia

"1Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. 2A hle, byl tam muž jménem Zacheus. Ten byl vrchním celníkem a byl bohatý. 3Chtěl uvidět Ježíše, aby se přesvědčil, kdo to je, ale protože byl malé postavy, nemohl ho pro zástup vidět. 4Běžel tedy napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, neboť tudy měl procházet. 5Když Ježíš přišel na to místo, vzhlédl a řekl mu: "Zachee, slez rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." 6On rychle slezl a s radostí ho přijal. 7Všichni, kdo to uviděli, začali reptat: "Vešel jako host k hříšnému muži!" 8Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Hle, polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně." 9Ježíš mu řekl: "Dnes se dostalo záchrany tomuto domu, protože i tento člověk je syn Abrahamův. 10Neboť Syn člověka přišel vyhledat a zachránit, co je ztraceno."

Lukáš 19, 1-10

Vážení bratři, milé sestry, v dnešním příběhu, jenž někteří z vás jistě znají, se dozvídáme o muži zvaném Zacheus. Boží slovo nám o něm říká, že je to vrchní celník, není dvakrát vysoký a zajímalo jej, kdo je to ten Ježíš. O Ježíši slyšel mnohé věci a především to, že léčí lidi. Je to zázračný muž! V tom, aby ho jasně viděl mu však brání jeho indispozice, a to je konkrétně jeho malý vzrůst. Dozvídáme se, že v zástupu Ježíše neviděl, a tak se rozhodl vylézt na fíkovník. A to jen proto, aby viděl celebritu, která se jmenuje Ježíš. Stane se však něco, co jej jistě ani v nejdivočejších snech nenapadlo. Ježíš za ním přichází a promlouvá na něj. A není to tak, že by se jen usmál a řekl mu "Ahoj", dal mu podpis či uzdravil jeho služebníka a šel zase dále. Ježíš přichází a jsem si jist, že mu málem způsobí infarkt, když ho oslovuje jeho jménem: "Zachee!". Představte si, že jste v jeho kůži. Co by byly vaše myšlenky?

Víte, nejednou se mi stalo, že mě někdo na ulici pozdravil, například nějaká starší paní, ale i mí vrstevníci. Byl jsem zaskočen, protože jsem tu danou osobu neznal. Přišlo mi to zvláštní a úplně jsem nevěděl, jak reagovat, ale většinou jsem ze sebe vyloudil "Dobrý den" nebo "ahoj". Někdy se stalo to, že se začali vyptávat na to, jak se mám, co prožívám a byl jsem z toho zmaten. Věřím, že Zacheus zažil mnohem větší šok. No jen si to představte, že by za vámi přišel například váš oblíbený zpěvák a oslovil by vás jménem. Dobře, že Zacheus zřejmě ještě nechápal, že má tu čest se zaslíbeným Mesiášem, ale i se ztělesněným Bohem. Nicméně, Ježíš celou konverzaci nekončí zde a dodává: "Zachee, slez rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." Tak nejen že Ježíš zná Zacheovo jméno, ale také dnes musí zůstat v jeho domě! A dále se dočítáme jednu věc, a to je ta, že Zacheus jej s radostí přijal do svého domu. Člověka, kterého příliš nezná. Nevidíme, že by se staral, zda je doma uklizeno, jestli někde náhodou není prach či nezůstaly ležet staré ponožky. Malý muž se jen raduje, že může být ve svém domě s Ježíšem.

Ale samozřejmě to neuniklo pozornosti ostatních lidí. Těm začalo vadit, že jde Ježíš domů s někým, kdo je zřejmý hříšník. Zacheus, jak již bylo výše zmíněno, byl vrchní celník. Celníci v židovské společnosti měli vyhrazeno zvláštní místo, a rozhodně to nebylo žádné čestné místo. První problém byl to, že celníci, když vybírali daně, nevybírali jen to, co měli vybrat, ale ještě si vzali něco navíc. Proto byli mnohdy i velmi bohatí a lidé je neměli rádi, protože kradli. Druhý velký problém byl to, že sloužil okupační moci, která vládla Božímu lidu. Kdyby jen kradl, bylo by to zlé, ale to, že sloužil nepříteli Božího lidu, jehož Boží lid rád neměl, bylo nepřijatelné. Natož když si uvědomíme, že on byl z nich nejvýše postavený. O celnících židé tvrdili, že nemohou být spaseni, protože okradli tolik lidí, že to nemohou odčinit, protože si určitě nemohou zapamatovat, koho všeho obrali. Je zde ale ještě jeden důvod, proč se židé pohoršili nad tím, že Ježíš jde do domu hříšníka. Pro Židy byl kontakt s hříšníkem nepřipustitelný z toho důvodu, neboť se takto Židé pošpinili a museli se pak kultovně očistit. I z tohoto důvodu se každý zbožný Žid vyhýbal všem, kteří mohou být podle zákona či dalších kultických předpisů považováni jako nečistí. Ale Ježíš, ten byl jiný. Ten se toho nebál a šel do Zacheova domu.

V podobné situaci se ocitl jeden muž před zhruba pěti sty lety v Německu. Jmenoval se Martin Luder a potom, co zažil zážitek, při kterém málem přišel o život, slíbil Bohu, že se stane mnichem. A tak se i stalo. Nastoupil k řádu augustiniánů, k jejich nejtvrdšímu řádu, jímž byli eremité. Martin Luder sám sebe viděl jen jako hříšníka. Když se podíval na Boží zákon, nemohl vidět nic jiného než to, že je neustále porušuje. Uvědomoval si stále jen to, že je hříšný, a že před Bohem nemůže obstát. Možná jste si i vy kladli otázku: "Jak mohu obstát před Bohem?". Já jsem si ji zcela určitě kladl a zápasil jsem s obrovskou nejistotou. Sloužil jsem v církvi, poctivě se modlil a chodil do kostela. Nicméně, když jsem se znova a znova podíval na požadavky, které Boží Zákon ukládá mně, neměl jsem jistotu toho, zda půjdu za Ježíšem. Když jsem se podíval na sebe, nemohl jsem vidět nikoho jiného než nuzného, ubohého hříšníka. Měřítkem toho, zda jsem spasen či ne byl můj vztah s Bohem či možná spíše to, jak prožívám svou víru. Byl to nejen problém mně nebo Ludera, ale v dnešní době to může být problém až stovek milionů křesťanů. Jak se ale ten problém vyřešil? Jednoduše. Pochopili jsme, že opravdu nemůžeme být spaseni na základě toho, jak moc se modlíme, jak moc chodíme do kostela, jak moc prožíváme naši víru. O ničem z toho to není. A pokud to takto zůstane, budeme sžíráni nejistotou, byť se budeme postit, bičovat, denně chodit ke zpovědi a tak dále. Opravdová jistota totiž nespočívá v tomto. Jistota není to, co dělám já. Jistota je jen tehdy, chápu-li, že Kristus za mě zemřel a celé dílo mého spasení se událo na kříži.

Je mnoho kazatelů, kteří na otázku: "Jak mohu mít jistotu spasení?" odpoví: Podívej se na své ovoce.". Toto je naprostý klam. Kdykoliv se budu dívat na své skutky, nemůžu být v žádném případě ujištěn o svém spasení. Mé skutky nikdy nebudou stačit na to, abych získal věčnost s Bohem, Opakuji ještě jednou; NIKDY. Jediný skutek, který mě dokáže zachránit, je Boží skutek. Je to smrt Pána Ježíše na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Já tuto skutečnost už můžu pouze jen přijímat vírou v zaslíbení, které nám dává. A toto zaslíbení můžeme přijímat i v tzv. prostředcích milosti, které nám dal Pán Ježíš pro naše ujištění. Jsou tři: Slovo, svatá Večeře Páně a Křest. V nich se střetáváme s Kristem tváří v tvář. V nich si přisvojujeme Boží milost a ztotožňujeme se s Kristem v Jeho smrti a zmrtvýchvstání. Pavel píše v 6. kapitole listu Římanům ve 4. verši to, že ve křtu jsme spolu s Kristem zemřeli, ale pokud jsme tam s ním i zemřeli, pak jsme s ním vstali i z mrtvých. Tak úžasné zaslíbení nám Bůh dal. Nejen, že ho řekl, a to slovo má moc, ale také k němu přidal viditelné znamení, jimž je voda. A při ustanovování večeře Páně čteme, že Ježíš vzal kalich, vzdal díky a dával jej svým učedníkům se slovy: "Toto je má krev, která se vylévá na odpuštění hříchů." Toto zásadní pochopení Boží milosti, která se nabízí mně, hříšnému člověku, je naprosto klíčová pro mou jistotu spasení. Osobní setkání s Ježíšem a pochopení toho, že přišel zachránit i mně je nezbytné proto, abychom si uvědomili, že je zde naděje, která ale nevychází ze mě, ale mimo mne, z Krista, který je zdrojem života. Toto pochopení sehrálo v mém životě obrovskou roli. V roli mnicha Ludera o to větší. Dokonce to bylo pro něj tak klíčové, že se přejmenoval na Luther - v řečtině slovo elutherios znamená vysvobozený. A z něj se stal ten Martin Luther, který roku 1517 přibil 95 výpovědí proti odpustkům a kritizoval celou středověkou vrcholně scholastickou teologii. Luther byl osvobozen od nejistoty. A tak, hříšný člověk jako já a Luther mohl poznat Boží nekonečnou milost, která přináší radost do našich životů.

Ježíš přišel k nám. Ano, za prvé jako člověk na tento svět, ale pak k nám přišel, když jsme leželi ve tmě nejistoty a spoléhání se na naše skutky, aby mohl přinést pravé evangelium o to, že Boží skutek je to, co potřebujeme ke spáse. A možná ďábel říkal: "Podívej se na toho hříšníka. Tomu není pomoci. Jen ať se topí v nejistotě." Ale Ježíš zareagoval stejně jako u Zachea a vyšel za mnou.

V tomto příběhu můžeme nalézat nádheru evangelia. My lidé jsme zaměřeni na zákon a spravedlnost. Někteří lidé jsou pro nás tabu na základě toho, jaké jsou národnosti, rasy či vyznání. Ale Ježíš, tedy Boží Slovo s velkým S, Evangelium s velkým E, toto nedělá. Obzvláště v Lukášově evangeliu vidíme, že Ježíš jde za těmi, za kterými by pravověrná žid nikdy nešel. Může to být Naimská vdova, či mrtvý Lazar, ale také vrchní celník Zacheus. Ve všech těchto příbězích si všímáme jednoho: Ježíš přijímá nepřijatelné. Ježíš přijímá hříšné a zvěstuje jim zvěst odpuštění hříchů a věčného života. Života v jistotě a naději, kterou On sám nadále živí. Ukazuje nám nádheru evangelia, která se staví proti lidské logice.

Luther po tom, co pochopil, že evangelium je tím prostředkem, které má moc zachránit každého člověka, napsal ve své písní Aus tiefer not schrei Ich zu Dir (Z hluboké nouze k Tobě volám) toto: "U Tebe nic jiného než milost a přízeň platí pro odpuštění hříchů/ naše skutky jsou proto neužitečné i v nejlepším životě/ před Tebou se nemůže nikdo chlubit/ ale každý musí mít před Tebou bázeň/ a žít z tvé milosti." Úžasné vyznání. A je to i mé vyznání. A je to vyznání celé Církve.

V našem textu se také píše, že Zacheus přijal Ježíše u sebe doma s radostí. A nezůstalo jen u toho. Činil i pokání. Je zjevné, že mu bylo líto toho, že okradl lidi kolem sebe, a tak i slíbil, že vrátí to, co ukradl, ba naopak ještě zaplatí více. Zde vidíme krásný příklad toho, co píše Luther v prvních třech ze svých 95 tezí, kde Luther rozebírá tento pojem a tvrdí, že když Pán Ježíš řekl: "Pokání čiňte!" nemyslel tím jen to, že to má být moment, ale má to být i celý náš život. Pokání není jen vnitřní záležitost, ale má se projevit i navenek. Zacheus přesně toto ukazuje. My jsme se dnes na začátku bohoslužby modlili kajícnou modlitbu, po níž zazněla i slova odpuštění. A nyní máme jít a žít v pokání. A i kdybychom padli, můžeme jít opět zpět ke kříži a prosit Ježíše o odpuštění a přijímat Jeho milost.

Spolu se Zacheem se můžeme radovat z Božího díla, které Pán Ježíš vykonal. Spolu se všemi, kteří poznali Ježíše, můžeme vyznávat: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Jako Luther smíme vyznat: "Pokud se dívám na sebe, nevidím, jak bych mohl být zachráněn. Když se ale podívám na Krista, nevidím, jak bych nemohl být spasen." A kdykoliv nám bude opět ďábel říkat, že nejsem spasen, můžeme říci: Jsem pokřtěn." A Bůh do křestní vody dal své zaslíbení věčného života, které přijímáme vírou. Smrt a zmrtvýchvstání platí pro nás všechny. A ta úžasná jistota, která z toho plyne, nás může těšit po každý den, jako to těší i mně.

Zacheus je obrazem každého z nás. Hříšník mezi hříšníky, není pro něj naděje. Avšak když přichází Ježíš, naši zničenost, nuznost a neschopnost bere na sebe a nám dává věčný život. Přichází a říká stejná slova, jako řekl i Zacheovi: "Dnes se dostalo záchrany tomuto domu, protože i tento člověk je syn Abrahamův. 10Neboť Syn člověka přišel vyhledat a zachránit, co je ztraceno." Cítíš se i ty ztracen? Pak již nejsi, neboť Ježíš dnes přichází i za tebou a nabízí ti věčnost v radosti. A proto se již nesnažte hledat jistotu spasení v tom, co děláte, ale v tom, co udělal Kristus a nebojte se přijímat Jeho dary, které nám dává skrze Slovo a svátosti. Amen.